Za poznáním a přírodou – tak by šel shrnout dvoudenní výlet na Valašsko, kterého se již tradičně účastnili žáci celé naší školy. Program výletu byl nabitý a každý si tak mohl najít to své.
Sotva jsme zamávali rodičům, už jsme vystupovali u vsetínského zámku, jehož součástí je Muzeum regionu Valašsko. Tady na nás čekal program a výstava, která nás zanesla časem zpět a my se mohli dozvědět o nelehkém životě zdejších obyvatel, typických řemeslech pro tento region jako byl chov ovcí a s ním spojené zpracování mléka a vlny, práce se dřevem a sklářství. Vyzkoušeli jsme si znalosti valašského nářečí, pokusili sestavit několik řad šindel, zatočit mlýnským kamenem nebo rozezvučit valašskou trombitu. Navštívili jsme také nedalekou hvězdárnu, kde se mladší žáci seznámili s vývojem dobývání vesmíru: jména jako Lajka, Gagarin nebo Remek tak již nebudou cizí. Starší žáci prožili ve hvězdárně překvapivé a až mrazivé chvilky při zjištění, jaké nebezpečné přírodní jevy se vyskytují na naší planetě. Odcházeli jsme ale s vděčností, že žijeme na místě, kde se těchto jevů nachází minimum.
Po obědovém pikniku jsme docestovali na Pustevny, kde nás čekalo příjemné ubytování a odpočinek, který nás měl posílit na výšlap ke kapli sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti. O nečekanou přestávkou se postaral již v samotném úvodu naší túry stánek se suvenýry, který jsme prostě nemohli vynechat. A tak spokojení žáci obtěžkaní dřevěnými kladivy, přívěšky, plyšáky, míčky na gumě a jinými nezbytnostmi pokračovali k soše slovanského boha Radegasta a dále pak na samotný vrchol Radhoště, pátému nejvyššímu vrcholu Beskyd. Tady jsme dali odpočinout nohám na chodníčku bosou nohou a vydali se zpět na zaslouženou večeři. Skupinová venkovní hra, ve které jsme se dozvěděli více o mytickém strážci zdejšího kraje Radegastovi, přiměla i zarputilé plánovače nočních party k brzkému spánku.¨
Ráno jsme se po vydatné snídani rozdělili. Zatímco mladší žáci odjeli do lanového parku Tarzanie v Trojanovicích autobusem, druhá skupina vyčkávala téměř v mlze na rozjezd lanovky. Přes malou viditelnost byla jízda pro všechny velkým zážitkem. A co teprve samotná Tarzanie! Dráhy mezi stromy plné překážek v několikametrové výšce – to byla teprve opravdová výzva. A přece většina žáků s velkým nadšením a hrdostí svou zvolenou dráhu dokončila. Pak už se jen naplnila bříška a vyrazili jsme na cestu domů. Zůstává tak jen otázka – kam příště? :-)
